Stevia rebaudiana Bertoni
(Stévie sladká, stévie cukrová, sladká tráva, medové lístky)

Historie
Stévii poprvé popsal paraguayský přírodovědec dr. Bertoni až kolem roku 1890. Rostlina tedy nese ve svém botanickém názvu i část jeho jména. V 19. století komunikace na dálku přece jen nebyla tak běžná jako dnes. Snad právě z toho důvodu se výzkumy týkající se této rostliny dostaly do popředí zájmu vědců až ve 20. letech minulého století. Především to byli francouzští biochemici, kteří na základě poznatků dr. Bertoniho v 30. letech rafinací úspěšně získali z lístků stévie jemnou bílou krystalickou látku, čistý steviosid, jehož obsah v listech činí 3-10 % suché hmotnosti.

Zjistili, že svou sladkostí mnohonásobně předčí sacharózu z řepného nebo třtinového cukru. Dále zjistili, že steviosid navíc nezpůsobuje zvýšení hladiny cukru v krvi a své poznatky předali dalším světovým vědeckým pracovištím. Dle studií nebyly pozorovány mutagenní vlastnosti této látky na bakteriích, křečcích a potkanech.

Závěry výzkumů byly opravdu překvapivé. Především dali světu vědět, že steviosid získaný technologií rafinace z lístků Stevia rebaudiana Bertoni je ideálním necukerným sladidlem, jež se ale chutí vyrovná řepnému cukru. Má však nesporné výhody, neboť v porovnání k cukru řepnému – k sacharóze – se jeví 100 až 300krát sladší. Ve srovnání s třtinovým cukrem pak 20 až 30krát efektivnější. Seriózní výzkumy vědeckých pracovišť potřebují velmi dlouhou ověřovací dobu, než může být produkt, který prochází mnohými ústavy, odbornými pracovišti a laboratořemi, uveden bez zdravotního rizika pro spotřebitele na trh.

Čas však spěchal neúprosně kupředu. Lidstvo se ocitlo v dlouhém období 2. světové války. Výzkumy, které se týkaly stévie, ve vědeckých kruzích neupadly v zapomnění. Poznatky z předválečného období se najednou ocitly v popředí zájmu velkých světových mocností. Japonsko, Čína, Rusko, Amerika i Německo začaly ve svých zemích rozšiřovat programy k zavedení výroby steviosidu. O stévii se postupně začaly zajímat další evropské a asijské státy, jejichž odborníci navázali na předválečné zkušenosti s pěstováním stévie získávání steviosidu.

Zpočátku to snad byli především dietologové, lékaři a odborníci potravinářského průmyslu, kteří vkládali do účinků nového, ryze přírodního, sladidla velké naděje, neboť mysleli na spotřebitele, kteří potřebovali redukovat svou tělesnou hmotnost, také na pacienty ohrožené diabetem, obezitou a kardiovaskulárními chorobami. Někteří zemědělci, kteří se o výzkum zajímali, pak viděli v snazším pěstování stévie a v její mnohonásobně vyšších výnosech z jednoho hektaru v porovnání s řepným nebo třtinovým cukrem zajímavou plodinu.

Přestože se v průběhu celého minulého století rozvíjely mnohé slibné pěstitelské programy v různých částech světa, výrazný pokrok v zavádění produktů, které příznivě ovlivňují lidské zdraví, na spotřebitelský trh, zaznamenal větší zájem veřejnosti až v 70. a 80. letech. V souvislosti s racionální výživou se začalo mnohem častěji hovořit o stévii také v Německu, Bulharsku a v dalších evropských zemích. Prvenství mezi světovými zeměmi, kde se začalo s pěstováním a kultivováním rostliny ve velkém, zaujalo Japonsko a Čína. Tradici v pěstování si udrželi i v Paraguayi, kde si Stevia rebaudiana udržela své nejlepší vlastnosti.